Mlčení
Vidíme se v tom druhém, také v tichu,
vždyť slova jsou obrazy málo jasné,
ozvěny nenahmatatelných dojmů,
ubohé metafory – jako hvězdy
vyšlé v tvých očích –, stopy čehosi
neuchopitelného: laskavostí,
dávno nám známých nenápadných gest,
známek oddanosti i nepokoje
v duši, připomenutí mrtvých dní
i slábnoucích tužeb – až navečer
si všímáme změn –, když se ocitnem
uprostřed cesty k dalším otřesům,
sladkým radovánkám i deziluzím,
posilujícím naši smířlivost,
a slzám prolitým nad neštěstími,
dokud se nepoznáme v neprostupných
výrazech tváře věkovitých skulptur
a já zas proti světlu za okny
muzea rostoucího z předřímských
megalitů nespatřím mořskou pláň,
pronikavě modrý jas zimních vánků,
polední slunce líbající tvář
náměstí a též výraz pokorného
smutku v tvém potemnělém pohledu
sklouzávajícím zvolna do vitrín
s lampami, sponami a kostkami...
a zrcadlícím se v skleněném chladu.
Jan Feistner
Cap comentari:
Publica un comentari a l'entrada