Stírám si z tváře vlákno pavučiny.
Mnohokrát jsem je setřela, jako bych
nebyla mrtvý pavouk.
Tolikrát zemřít v průběhu času a ani si toho nevšimnou.
Kolik hvězd vypouštíme k nebi,
a ty, dosud žhavé, na nás znovu padají.
Je jich tolik, že se pro ně neshýbáme,
a uniká nám, že v životě vypouštíme k nebi hvězdy,
které nám tvoří zem pod nohama.
A mezi sloupy proudí vzduch.
Neříkáme zklamání, nýbrž samota.
Martina Uková
Cap comentari:
Publica un comentari a l'entrada